Občanské sdružení Život dětem pomohlo malé Michalce k zakoupení speciálního polohovacího zařízení. Tato pomoc byla možná díky sbírkovému projektu tzv. Srdíčkovému dni, který proběhl v prosinci loňského roku 2009. Sdružení Život dětem tímto srdečně a s úctou děkuje všem laskavým lidem, kteří si zakoupili drobný předmět sdružení a tím pomohli nejen Michalce, ale dalším vážně nemocným a postiženým dětem v České republice. Michalce sdružení přeje vše nejlepší a mnoho pokroků s novým zařízením. Srdečné poděkování patří také statečné mamince Michalky, která se krásně o svou dceru stará a je neustále plná optimismu a síly. Současně děkujeme za krásné poděkování, které jsme od maminky Michalky obdrželi a dovolujeme se s vámi o toto krásné vyjádření podělit.

Poděkování maminky Michalky.

V dnešní moderní době se vyskytuje velmi rozšířený trend všeobecné nespokojenosti vůči všem a všemu.Ti co nemají zaměstnání,stěžují si na nedostatek pracovních příležitostí,ti co jej mají zase na nízký plat.Stěžují si mladé maminky,stěžují si důchodci,stěžují si téměř všichni,na každého a všechno.

I já bych mohla patřit do této kategorie neustálých stěžovatelů a troufám si říci,že na rozdíl od většiny bych měla i pádný důvod.Do dnešního dne žehrat na osud a stále do kola si pokládat otázku,která začíná tím pověstným:,, Proč zrovna já…“?A proč tedy zrovna já?Protože se mi místo toužebně očekávaného zdravého miminka narodila těžce postižená dcera.

Je to už téměř šest let,kdy se mně i celé naší rodině od základů změnil celý život.Nádherná budoucnost a rozsáhlé plány se během jediného dne rozsypaly,jako domeček z karet.Stála jsem nad tou hromádkou a klidně přiznám,že naprosto bezradná.Nikdo se mě neptal,zda to takhle chci,zda jsem připravená na ránu osudu,kterou mi život nachystal.I já jsem si prošla fází vět,které začínají slovem“proč i já měla pocit,že můj život právě skončil.“

Naštěstí už dnes, po těch téměř šesti letech můžu říci,že já do kategorie notorických stěžovatelů nepatřím.Brzy jsem totiž pochopila,že lamentováním nad nepřízní osudu nic nevyřeším a hlavně už vůbec nepomůžu svojí dcerce,která mě prostě potřebovala.Krůček po krůčku jsem se učila tomu,jaký je život s postiženým miminkem,batoletem,dnes už vlastně předškolákem,i když svým způsobem miminkem stále. Na naší cestě nečekalo tolik krásných věcí,které běžně maminky se zdravými dětmi potkávají. Naopak,nás provázeli a vlastně provázejí stále především lékaři,rehabilitace,lázeňský pobyty,shánění různých kompenzačních pomůcek a jiné podobné záležitosti,o kterých nemají rodiče zdravého dítěte ani ponětí.Tisíckrát už jsem řekla,že nemůžu dál a tisíckrát se pokaždé opět zvedla,abych tady byla pro svou milovanou dceru,která mě potřebuje.Myslím si, že pravou zkoušku dospělosti jsem nevykonala na závěr středoškolského studia,ale vlastně,až teď.Nedokážu to slovo ,,teď“přesně specifikovat,ale už nějakou dobu mám prostě pocit,že jsem to všechno zvládla,že jsem obstála ve zkoušce nejtěžší.Už si nemyslím,že můj život skončil narozením postiženého dítěte.

Dnes už vše vidím z jiné stránky,v duchu hesla,,vše zlé,je pro něco dobré“.Poznala jsem samu sebe,objevila skryté rezervy,pochopila,že člověk musí k životu a hlavně zdraví,přistupovat s obrovskou pokorou.

Víc,než kdy dříve jsem si ale uvědomila ještě jednu věc.Veškeré rány osudu se mnohem lépe snáší,pokud na ně člověk není sám.A my sami nejsme.Máme kolem sebe spoustu lidí,ať už mezi lékaři,jinými zdravotními pracovníky,či jen,,obyčejnými“úředníky a přáteli,kteří nás v tom nenechali a snaží se nám pomáhat a vycházet vstříc tak,aby nám naší situaci maximálně pomohli ulehčit.

Do této skupiny počítám i Vás,milí pracovníci nadace Život dětem. Děkujeme z celého srdce za finanční příspěvek na pořízení polohovacího zařízení pro naší dceru.Je hrozně fajn vědět,že i v té dnešní době kdy se stará každý hlavně sám o sebe a řeší věci,kterým se já musím leckdy smát,se stále najdou lidé,kteří bez vlastního prospěchu pomáhají tam,kde je opravdu třeba a já si Vás za to neskutečně vážím!

S úctou Martina Stropnická