Ríša je velmi roztomilý chlapec, který byl díky svému tělesnému postižení odkázán trávit většinu času na invalidním vozíčku. Vše se však změnilo ve cvhíli, kdy dostal díky laskavým dárcům benefičního galavečera Srdce pro děti chodítko …. Více vám sdělí v krásném, opravdu moc krásném vyjádření, ze kterého sálá láska a radost, maminka Rýši.

PODĚKOVÁNÍ občanskému sdružení ŽIVOT DĚTEM.

Dovolte mi, abych Vám těmito řádky vyjádřila za sebe a za svého syna nepopsatelné DÍKY za finanční příspěvek na zakoupení speciálního chodítka pro mého syna Richarda, který má tělesné postižení a většinu času tráví na mechanickém vozíčku. Chodítko jsme měli vyzkoušené a jeho pořízení konzultované s fyzioterapeutkou, která s Ríšou cvičí. Stačilo sehnat celou finanční hotovost, aby nic nebránilo jeho objednání. Ríša na tuto pomůcku čekal téměř rok. Díky paní ředitelce Aničce Strnadové se nám jeden nedělní podvečer zalily oči slzami, po neuvěřitelně nečekané rychlé odpovědi na naši žádost. Paní Anička nám oznámila, že nám chybějící finanční část proplatí právě ŽIVOT DĚTEM. Byl to pro nás nádherný okamžik štěstí, z kterého jsme se vzpamatovávali ještě celý nadcházející týden. A nebyl poslední.

Další nastal ve chvíli, kdy nám chodítko přivezli domů. Ríšové oči zářily dětským štěstím a radostí, a mé oči zářily zase z pohledu na jeho upřímný úsměv na tváři. Venku bylo v tu dobu krásné počasí, tak jsme neváhali a hned jsme šli chodítko vyzkoušet ven. Protože to byla pro Ríšu nová poloha a musel se teprve učit zapojovat jiné svaly než je běžně zvyklý, tak první den se zkoušel „procházet“ asi půl hodinky, a to s pomocí dospělé osoby, která mu musela trochu pomáhat. Den za dnem si však „procházky“ prodlužoval, až jednoho dne řekl: „Mami, pusť mě, já to zkusím sám.“ Nedokážete si představit, jak jsem byla dojatá tou chvílí, kdy se sám dokázal nožkama odrazit a udělat „první krok“ úplně sám. Byli jsme nadšeni oba dva a Ríša byl nesmírně pyšný na chválu, kterou si právem zasloužil. Má se ještě hodně co učit, ale věřím, že jeho motivace je tak silná, že to společně zvládneme.

Vím, že tento příběh by měl být hlavně o Ríšovi, ale nedá mi to a musím přiznat i já za sebe, jak jsou letošní jarní procházky pro mě něčím výjimečné a krásné. Prostě jdu se svým synem se projít – ne ve vozíku, ale jdeme každý po svých nohách, vedle sebe a můžu ho chytit třeba za ruku, dívat se mu do očí a bavit se s ním. Co k tomu dodat více? Možná jen ještě jednu zmínku nebo poznatek, který si zdravý člověk ani neuvědomuje. Ale když jsme šli – na dnes již téměř pravidelnou – procházku, tak se Ríšovi podařilo zakopnout. Přála bych všem lidem, kteří dělají tak záslužnou činnost jako je činnost Občanského sdružení ŽIVOT DĚTEM, vidět tu neskutečnou a nefalšovanou radost v dětských očích z „pouhého“ zakopnutí. A přála bych jim to proto, aby na vlastní oči viděli jak je jejich práce krásná, užitečná a přínosná a slovy neocenitelná, že ani nevím jak jinak naše DÍKY vyjádřit. Přejeme Vám, ať máte stále motivaci jít za cílem, který jste si určili a přejeme také, ať je tato cesta úspěšná, protože má smysl. Má obrovský smysl.

Z celého srdce děkujeme paní ředitelce Aničce Strnadové a celému kolektivu ŽIVOT DĚTEM za jejich pomoc, která pro nás byla, je a bude chvílemi štěstí a radosti.

DĚKUJEME
Gabriela a Richard Čumpelíkovi

V Ostravě 8.4.2012