Maminka prožívala poslední slunné dny v řecké Velice, kde byla na našem ozdravném pobytu. Přes mobil sledovala, co povodeň způsobila u nich doma v Karlovicích na Jesenicku, kde se stará nejen o dceru, ale i svou starou maminku s malým jezevčíkem.

Když vrátit se není kam a jak

„Odjeďte do bezpečí,“ prosím manžela do mobilu. Je pátek 13. září 2024 a na Českou republiku se žene od Balkánu tlaková níže Boris. Zasáhnout má zejména Jeseníky a meteorologové varují, že spadnout může v několika hodinách i více než 500 mm srážek. Hrozí ničivé povodně, podobně jako v roce 1997.

Tehdy nám ale bylo o sedmadvacet let méně… Dnes chybí manželovi do sedmdesátky jen dva roky. A v našem karlovickém domku postaveném pod lesem na břehu řeky Opavy, která odvádí srážky z masivu Pradědu, se zrovna stará o mou 87letou maminku. Sleduji zlé zprávy z prosluněného Řecka, od moře. Dceru sem na rekondiční pobyt vybrala společnost Život dětem, p.o. A zatímco maminka jen nevěří, že by povodeň mohla být tak krutá a mermomocí chce zůstat doma v bezpečí, Veronika při svém mentálním hendikepu a dalších vrozených zdravotních omezeních mým obavám nerozumí, nesvede to.

„Ali, odjíždíme, bude to asi hodně zlé,“ je sobota časně ráno a manžel i s mou maminkou už míří k Ostravě. Sleduji je na obrazovce mobilu a padá mi těžký kámen ze srdce. Netušíme sice, co přijde, ale nejdůležitější je život a zdraví. Dům se dá opravit nebo znovu postavit, zahrada opět zvelebit a osázet kytičkami.

Je nedělní ráno 15. září. Zatímco chystám kufry na cestu k letišti v Soluni, už skoro tři hodiny pustoší Boris naše malebné Karlovice. A také jiné podhorské vísky v údolí Opavy. Přes kopce bojují o přežití obce na toku Bělé, severněji pak na toku Opavice… Dravá voda strhává celé domy, elektrické sloupy, mosty, silnice, vodovody, kanalizaci, zatápí školy i školky, obchody, kácí stromy, bere celé zahrady… Stále nemá dost. Zatápí města Krnov i Opavu a po nich i část Ostravy. Apokalypsu takového rozsahu nečekal snad nikdo. Je nepředstavitelná, šokující. Pět lidí zahynulo, další se dodnes pohřešují. Zničených domů a bytů jsou stovky.

Stojíme na Ruzyni s kufry. V tu chvíli se není kam vrátit, ani jak. Vlaky jezdí jen do Olomouce a nikam dále. Potrvá několik dnů, než se dostaneme domů, do Slezska. Domek stojí, svírán ze všech stran slizkým bahnem, voda už odtekla. Bez holínek se nedostaneš ani o metr dál. Jsme bez proudu, bez vody i kanalizace a také bez tepla. Chytrý kotel s automatickým šnekovým podáváním uhlí zavalila voda a bláto. Zničila pračku, mrazák, zavařeniny, stany, běžky, nářadí, takřka vše, co bylo ve sklepech, dílně či garáži. Není si kam odskočit, kde si umýt ruce, čeho se napít… O moc lepší to v tu chvíli není ani v domečku chráněného bydlení, kde má svou postel i naše Veronika. Město Albrechtice drásala Opavice a ani těm, kteří žijí nad řekou výše, teď neteče voda a jsou bez proudu. A když sem konečně můžu dceru zavézt, netuším, kdy ji zase přivezu na víkendy do Karlovic, jak je zvyklá. A maminka, kterou přichýlila rodina na Lučině, se každý den v telefonu ptá, kdy už se i se svým jezevčíkem vrátí domů…

Kupujeme elektrocentrálu i plynový teplomet, shánět budeme vysoušeče i lopaty. Vezeme si spoustu pitné vody v plastových lahvích i konzervy. Už víme, do čeho jdeme. A přece je to jiné než v roce 1997. Lidé z obecního úřadu vytiskli a rozdávají letáčky s informacemi, kontaktním telefonem, zapisují požadavky občanů o pomoc. Dobrovolníci vydávají ze školní tělocvičny gumové rukavice, stavební vědra, košťata, lopaty i jídlo. Také sladkosti pro děti ze zaplavených domků. Vzít si lidé mohou savo i mýdlo… Přijíždějí první desítky dobrovolníků z mnoha míst v zemi a přidávají se k hasičům. U obecního úřadu jsou postaveny pod celtami sprchy i výdejna teplého jídla, pro pitnou vodu chodíme k cisternám, přivezeny jsou chemické toalety i velké elektrocentrály. Abychom mohli doma svítit, uvařit si rychlé jídlo. Všude burácejí motory bagrů, nakladačů a jiné techniky postupující dům od domu. Naši zachránci vyprošťují vstupy k domům, vyvážejí tuny bahna i zničeného majetku. Proudem vody omývají od bláta už tak promočené stěny domů a špínu odčerpávají dál od příbytků. V uličkách se hromadí zničené pračky, koberce, skříňky či křesla, dětské hračky i postýlky. Za pekárnou vznikla dočasná skládka všeho možného. Vyrostly tu hory a hory nepoužitelných věcí.

Volají nám kamarádi, nabízejí pomoc, někteří domlouvají termín, kdy přijedou pomoci. Píše mi ředitelka společnosti Život dětem, určitě pomohou. Nám i jiným. Podzimní srdíčkové dny chtějí zaměřit na pomoc rodinám, které zasáhla povodeň.

Máme šrámy na duši, ale nejsme v tom sami.
Češi mají srdce na pravém místě. Solidarita lidí, ochota pomoci je nesmírná.
Díky vám všem!

Alena K.

PS: Měsíc od povodně.
Svítíme, můžeme vařit. Obec napustila vodojem vodou z dvou nových hloubkových vrtů, ale testy nevyšly dobře. Voda je tedy jen užitková, pro pitnou jezdíme k zásobníkům s ventilem, kupujeme vodu v PET lahvích. Podtlaková kanalizace je těžce poničena, její obnova potrvá měsíce. Lidé zprovoznili staré septiky nebo nové kupují. Zima se blíží a bývá v Jeseníkách krutá. Už jsme tu měli i 28 stupňů mrazu. Objednali jsme nový kotel a čekáme, až na nás dojde řada. V domech hučí vysoušeče a ventilátory. Na břehu Opavy pak sedm dnů v týdnu těžké stroje. Vracejí řeku do dřívějšího koryta, zatím provizorně. Život se pomalu vrací k normálu. A maminka zatím zůstává v bezpečí a teple na Moravě, Verunka v albrechtickém domečku chráněného bydlení. Obě se moc těší domů.

17. října 2024