Dobrý den, chtěla bych touto cestou všem dárcům, kteří přispívají pro Život dětem, srdečně podekovat za možnost zúčastnit se s naším synem Lukáškem, ozdravného pobytu v Řecku, ve Velice. Náš Lukášek má diagnostikován atypický autismus, ADHD, vývojovou dysfázii, expresivní poruchu řeči a to vše na základě genetické zátěže, tzv. 3 q 29 – mikroduplikace, která se v naší rodině vyskytla tzv. ad novum, nově. Tyto diagnózy sebou přináší mnoho problémů, menších či větších starostí, od toho, že náš syn dlouho nekomunikoval, přes velké problémy v sociální oblasti, strach z lidí, dětí, hluku, sníženou orientaci, které často působí stres, velkou úzkost a občas i agresi. Věci, které nám, „běžným“ lidem, připadají automatické, my se musíme se synem učit, třeba jak si hrát, nebo že je fajn vyzkoušet i jiné jídlo než rohlík, a tyto získané dovednosti neustále upevňovat.
Se synem absolvujeme pravidelně, mj. také i za pomoci dárců, řadu terapií, které přinášejí své ovoce a postupně, po menších či větších krůčcích, se ho snažíme vtáhnout do našeho běžného světa. Někdy se daří více, někdy méně, ale každý úspěch zahřeje u srdce.
A pobyt ve Velice? Jedním slovem „zázrak“. Nevím, zda to bylo dáno atmosférou toho místa, které je opravdu nádherné, klidné, prostě stvořené k odpočinku a čerpání energie, či skupinou lidí, která se nám věnovala s příkladnou péčí a bez předsudků, jmenovitě delegát Alex, delegátka Bětka, kteří se starali o program a skvělou atmosféru. Nebo to bylo tím, že se na místě sešli skvělí „účastníci zájezdu“, každý jiný z jiného místa, s odlišnými diagnózami a problémy, ale přesto nakonec ve velké synchronii a pohodě.
Každopádně, během pobytu jsem poprvé ve svém životě zažila to, že si syn při večerním grilování sedl na zem do kroužku k dětem, a strávil s nimi hodinu a půl. Nevím, co dělali, o čem a jak si „povídali“, ale už ten samotný fakt mě dojal k slzám. Hned druhé poprvé jsem zažila při řeckém večeru, na který jsem syna vybavila z obavy z hluku tabletem s pohádkami, a on? Po počáteční nedůvěře tančil na parketu řecké tance a dováděl s úsměvem na tváři. U moře začal Luky i více mluvit, jeho věta „Ale no táááák“, nás nejednou pobavila. Takže mohu s klidným svědomím říct, moře léčí, a u VELIKY to, nevím z jakého důvodu, platí dvojnásob.
Zažili jsme nádherných 14 dnů, které syn zvládl na jedničku s hvězdičkou, s úsměvem na tváři, s dosaženými pokroky, poznáním mnoha nového (u moře byl poprvé) a i nám jako rodině, pečujícím, pobyt pomohl, dodal energii a dobil baterky pro zvládání dalších výzev, kterých před námi není málo. Ještě jednou, z celého srdce a upřímně DĚKUJEME.